Máme vybranou loď

    Válím se na pláži a jsem ztahaný z aportování míčků které mi celý den hází družstvo švédských basebalistek které jsou zde na soustředění. Všude okolo se válí hromady vonících kostí s takým tím dobroučkým vevnitř, ani nemám sílu je již zpracovávat. „No tak Dixíčku, vezmi si ještě kousek masíčka … koukej jak je voňavoučký…!“ sklání se nade mnou panička odhrnujíc nohu již ohlodané kosti a rukou držící lavůrek plný soustíček masa které se ani nemusí kousat - stačí je jen šlukovat. „ Nemůžu, fakt už nemůžu…“ vysílám k paničce a doplňuji to prosebnýma očima.  Nirvána, to je psí Nirvána a já jsem její součástí. 

    „CRRR …. CRRR“ mi rozvibruje celé tělíčko, rozmetá obraz Nirvány a vrací mne do reality. Rozkaz při tomto zvuku zní jasně: rychle ven!  Vyskakuji ze sófy, polštáře lítají na všechny strany a pádím ke dveřím. Cestou ještě nadávám páníkovi: „ …no tak dě-lej! Co-pak to ne-sly-šíš? Tak-hle se vstá-vá z ga-u-če?“ Dě-lej!  Schody beru po třech a moje soukromá dvířka z verandy proskakuji plavmo.

    No jo, měl jsem pravdu někdo k nám jde na návštěvu a zná mne jménem! A voní jako pes! Dva psi! Ale nejsou to psi! Ne, Štrofovi  s Jonáškem to nejsou, ty poznám na dálku už i po hlase. Tenhle hlas znám a tu psí vůni taky?! MÁM TO! To je Simča a Jarda, ty mají ty nohaté bestie co pořád skáčou kolem mne, kradou mi MOJE tenisáky a MOJE panička je občas drbe!  Hurá, konečně někdo neopotřebovaný drbáním. Budu přebíhat z jednoho klína na druhý a budou drbací orgie.

    Sedím na klíně Simony a je mi blaze. Páníček vypráví o nějakém panu Hagenovi který založil Holandskou informační kancelář. Byli u něho s paničkou na návštěvě a přijeli nadšení. Páníkem vyhlídnutou loď jim nedoporučil ale nabídl jinou. Teď si ji prohlížíme na obrázcích z počítače puštěných na televizi. Deset a půl metru dlouhá a téměř čtyři metry široká. Má velký salon kam se prý v pohodě všichni vejdeme a dvě kajuty. V přední budou Jarda se Simčou a nohaté bestie, v boční se budu rozvalovat já s mejma nosičema. Salon má odšupovaní strop což nadchlo Jardu, který byl okamžitě jmenován dokumentaristou výpravy. Na zádi je ještě paluba na venkovní posezení a loď nemá velitelský můstek. Kormidluje se z teplíčka salónu čehož se Jarda se hrozí a těší zároveň, že bude tohoto drobka také někdy kormidlovat. No pro něj to bude opravdu drobeček neboť mašinfíruje vlaky, to je trochu jiná kategorie. Simča se rozplývá „.. tam by se mohl vejít pelíšek holek a tam misky..“ To panička si pochvaluje, že je loď nízká a všude dosáhne. No se zkušenostmi z našeho kempíka kde pobíhá se stoličkou aby vydolovala dobrůtky z horních skříněk to tady bude mít snadnější – žádné horní skříňky tu nejsou. Akorát jak tak koukám na tu loď z venku, jeden problém mít bude – dostat se z nízkého břehu na palubu. No a jak se tam dostanu já to vůbec netuším.

    V televizi běží obrázky z mojich minulých cest do Holandska. No jo tam sem byl, a tam taky, no jo a to je moje razítko, a Japonka si mně fotí  a tulipány a tulipány a tuli…ány a ……